Během zimních měsíců na přelomu let 1534–1535 bylo na cestách vedoucích do Štrasburku nebo do Švýcarska vidět mnoho pocestných. Jejich spěch se zdál být velký a snažili se být zcela nepozorováni. Mezi nimi – vypadalo to, že se chce dostat do Alsaska – jeden vysoký horečnatý chlapec se svraštělými rty, s tenkým nosem, s očima jako uhlíky, doprovázený starším mužem, jenž ho zahrnoval přívětivou náklonností. Oba dva se jevili jako vzdělaní lidé, šlechtického původu a s vybranými způsoby; ten hubený byl stydlivý a rezervovaný, druhý muž byl statnější a buclatější. Jan Kalvín prchal z Paříže, kde byl právě upálen jeho přítel Etienne de la Forge; jeho věrný druh du Tillet ho doprovázel.

Johannes Calvin1

Ten, jehož jméno zachytila historie v latinizované podobě „Calvinus“, Kalvín, byl tehdy znám pouze malému kroužku humanistů, jejichž uznání si získal svým komentářem Senekova spisu De Clementia. Bylo mu dvacet pět let (narodil se 10. července 1509), ale jeho život byl již silně naplněn a měl velkou znalost lidí i myšlenek. Narodil se v té podivné Pikardii, kde se pozemský realismus zvláštním způsobem mísí s touhou po snu nebo dobrodružství, kde zdánlivá mírnost skrývá tajné násilnosti, v zemi Petra Poustevníka,1 Grand Ferrého,2 Lefèvra d’Etaples,3 ale také v zemi komun, jacquerie,4 později Camille Desmoulinse5 a Gracchuse Babeufa.6 Město Noyon – Svatý Noyon, jak se někdy říkávalo, tolik v něm bylo kostelů a tolik vlastnilo relikvií – bylo jeho rodným městem a zároveň hlavním městem diecéze, jejíž biskup byl jedním z dvanácti francouzských pairů a kde byl početný klérus. Právě z církevních záležitostí těžil značný zisk jeho otec mistr Gérard jakožto právní zástupce oficiála, sekretář preláta a provizor kapituly; na bednářova syna, bratra kováře a zámečníka – „všechno to byli lidé průměrných schopností“, jak říká Bèze7 – si tento hašteřivý muž vedl docela dobře. Z šesti dětí, čtyř synů a dvou dcer, které musel vychovávat sám, poněvadž jeho žena Jeanne Lefrancová ho učinila vdovcem příliš brzy, se mu zdál být svými kvalitami nejvýznačnější druhý potomek – Jan. Po matce zdědil uhlazené chování, tajemný šarm; ale po kom zdědil tu oslňující inteligenci, ten dar vše si osvojit a vše si zapamatovat, jenž ho již jako malého chlapce ve škole „Collège des Capettes“ odlišoval od jeho učitelů? Co se týče jeho charakteru, již ve dvanácti letech byl takový, jaký zůstal po celý život: chladný a odhodlaný, rezervovaný, ale schopný strašného násilí a přísný k ostatním stejně jako k sobě.

Podle dobových zvyků Janův otec profitoval ze své vysoké církevní protekce, aby malému Janovi zajistil zisk z kaplanství, a to z toho, kterému se říkalo „de la Gésine“, v katedrále, později z jedné farnosti, již pak vyměnil za jinou, lukrativnější farnost svatého Martina de Marteville: to byl způsob, jakým se kdysi získávalo „stipendium“ pro nadané chlapce. Jan Kalvín si vedl při studiu velmi dobře a ke všemu přistupoval s vážností. Jsa spřízněn s dětmi ze šlechtické rodiny z HangestMontmor, synovci biskupa, doprovázel je do Paříže, dokud nedosáhli patnáctého roku, aby zde společně navštěvovali ve škole „Collège de la Marche“ hodiny Mathurina Cordiera,8 vynikajícího latiníka, k němuž pak choval po celý svůj život důvěrnou náklonnost. Potom, z vůle „podivného“ vychovatele jeho přátel Montmorových, musel moudrého učitele opustit a podléhal pak strašnému mistru Tempêtovi,9 nástupci Noëla Bédy10 v čele slavné školy „Collège de Montaigu“, jehož přezdívka horrida tempestas,11 kterou mu dali jeho žáci, byla velmi zasloužená. Pět let strávených v tomto přísně vedeném domě – který nebyl v ničem, a tím méně intelektuálně, „školou bídy“, jíž se posmíval Rabelais – pro něj bylo extrémně plodných: „Točilo se tu tolik teologie,“ říká Erasmus, „že zdi jí byly úplně nasycené;“ filozofie, literatura, latinští a řečtí otcové studovaní z textu – vzdělání v Montaigu bylo dobré. Malý Pikard z Noyonu z toho vyšel poznamenaný.12

Poznal tehdy onu nenasytnou touhu po vědění, jež kolem dvacátého roku věku rozpaluje ty nejlepší mysli. Jan Kalvín se přátelil s chytrými chlapci – jako například se svým bratrancem Pierrem Robertem, tedy budoucím humanistou Olivétanem13. Byl přitom schopný stát se přítelem i dospělých mužů, jako byl Fourcy de Cambrai, mistr na Sorbonně, či Basilejan Guillaume Cop,14 první královský lékař a důvěrný přítel Guillauma Budého,15 a tak se ocitl ve skvělém prostředí, kde se diskutovalo jak o antické literatuře, tak o Bibli a kde byly náruživě čteny spisy Erasmovy, Lefévra d’Etaples, Lutherovy, Melanchthonovy.16 Díky tomu, že byl zavřený hodiny a hodiny ve svém pokojíčku, vyhublý, zaujetím rozžhavený do běla, pustil se do zkoušek s lehkostí závodního koně: v roce 1528 se stal mistrem umění, v roce 1532 licenciátem práv; jaký bude jeho osud?

On sám pomýšlel na filozofii anebo teologii, ovšem jeho otec, praktický Pikard, trval na právech, která zaručovala vyšší zisk. Studoval zákony, Digesta a Pandecta,17 bez potěšení, ale ne bez užitku, napřed v Orléanu, tedy společně s Pierrem de l’Estoile, tímto „nepochybným knížetem“ právnické vědy, jak musel později říci, pak v Bourges, kde ho zklamal poněkud příliš jiskřivý zápal Miláňana Alciata18. Jeho záliba ve vztazích se slavnými lidmi se tím potvrdila: takto se seznámil s mistrem Rabelaisem, jenž byl tehdy znám především jako humanista a až na druhém místě jako spisovatel. Učenec Melchior Wolmar,19 Němec a fanatický přívrženec Lutherův, ho učil základy hebrejštiny, doporučil mu studovat Nový zákon v řečtině editovaný Erasmem a nijak před ním netajil, že se podle jeho názoru dal na špatnou cestu, chtěje se stát právním zástupcem nebo notářem, a že jeho povaha ho předurčuje pro teologii, „královnu všech věd“. Jan Kalvín tomu v té době ještě zcela neporozuměl.

Smrt jeho otce v květnu 1531 ho učinila pánem jeho osudu. Mimochodem byla to hrozná smrt, která na Kalvína zapůsobila, neboť apoštolský notář, znesvářiv se asi tři roky před tím s kapitulou kvůli nějaké komplikované příhodě o likvidaci, byl jednoduše exkomunikován (v té době se exkomunikovalo poměrně často) a v jeho poslední hodince museli jeho synové vyjednávat s náboženskými autoritami, aby mu bylo na poslední chvíli uděleno rozhřešení. Když se mladý Jan vrátil do Paříže, začal opět dychtivě studovat na filozofické fakultě: chodil na kurzy řečtiny k Pierrovi Danèsovi20 do nové Koleje královských lektorů („Collège des lecteurs royaux“), učil se hebrejštinu s Vatablem,21 potom, váhaje a vykrucuje se, přebíhal dva roky mezi Paříží, Noyonem, Orleánem a Bourges, jsa ubytován několik měsíců v koleji ve Forteru naproti Montaigu. Tehdy vydal, mimochodem bez prodejního úspěchu, svou první knihu, komentář k Senekovi, v němž nejedním odbojným náznakem mířil na panující uspořádání, církev a scholastiku. Byla to poslední léta čekání, kdy se dovršovalo Kalvínovo humanistické vzdělání, jež k evangeliu přiřazovalo antickou kulturu. Mohl si ten, kdo ho tehdy viděl, pomyslet, že z tohoto mladého muže bude něco jiného než vzdálený učedník Erasma nebo Guillauma Budého?

Nikdo nebyl přesvědčen víc než on sám, že je zrozen, aby vykonal velký úkol. Dával to také najevo, takže byl považován za domýšlivého. V Orleánu mu přezdívali „Akuzativ“, tolik se snažil odsuzovat ostatní.22 Ale jeho praví přátelé viděli, že má dobré cítění, a když on sám o nich (o jistém Pierru Robertovi, Nicolasi Ducheminovi a Francoisi Danielovi) mluvil, projevoval bratrskou lásku. Kdo se mohl chlubit tím, že ho zná? Dokázal si ze sebe udělat legraci a projevil tak velký humor při neúspěchu své první knihy, byl však neméně upřímný, když s tónem stoické hrdosti hlásal marnost všeho a opovrhování věcmi tohoto světa. Na jeho bledé tváři nebylo znát nic z jeho vnitřních bojů. V tomto mladém géniovi bylo tajemství: něco strašného a ledového.

Své tajemství si střežil nejvíce právě tam, kde bychom ho nejraději přistihli: v oblasti jeho duchovního vývoje. Jak se z něj stal „reformovaný“? Jak se zrodil Kalvín? Víme, že svatý Pavel a svatý Augustin byli náhle oslepeni prudkým světlem a zavoláni od Boha jménem; známe Pascalovu noc; Luther křičel své drama před tváří světa. „Nerad o sobě mluvím,“ říká Kalvín, „vždycky jsem měl rád stín.“ Aristokratické pohrdání svěřováním se, pýcha, že mohl vést sám svůj osud, jistota, že člověk je v těchto věcech ničím, zkrátka mnohé důvody, které nepostrádají ušlechtilost, mohou vysvětlit tuto zdrženlivost. „Mlčím, Pane,“ říká také, „protože ty jsi to učinil.“

Kdy došlo ke změně jeho smýšlení? „Nic,“ říká Abel Lefranc, „neumožňuje domýšlet se, v jakém okamžiku začíná vnitřní boj, který se projevuje navenek, a v jakém okamžiku končí…“ Dlouho jsme se opírali o jeden Kalvínův dopis Bucerovi,23 abychom mohli přijmout jako fakt, že se od září 1532 připojil na stranu reformace, avšak datace tohoto dopisu byla zpochybněna. V srpnu 1533 v Noyonu se ještě účastnil schůze kapituly, při níž bylo rozhodnuto o konání morového procesí, a nic nenaznačuje, že by byl učinil sebemenší protest proti tomuto projevu zbožnosti, který později bude považovat za modloslužbu. Ale pokud se tehdy formálně nepovažoval za protestanta, neodehrával se v něm už po několik let nějaký vývoj? Nezaslechl v Marche, v Montaigu, že by nové myšlenky byly vynášeny, nebo kritizovány? Neměl jakožto student v humanistických kruzích v ruce díla Lefèvrova, Lutherova, či Melanchthonova? Nemluvil snad Guillaume Cop, přítel Erasma a Reuchlina,24 před ním o všech problémech, o kterých v tu dobu vynikající myslitelé debatovali? Nebyl vystaven přímému vlivu například svého bratrance Pierra Roberta Olivétana, který se sblížil s reformací a rozhodl se opustit francouzské království, aby mohl svobodně myslet, nebo vlivu jeho německého mistra Wolmara, jenž mu stále opakoval, že je zrozen, aby byl teologem? Nedávné práce přisuzují pečlivé a hloubavé četbě Luthera přímý dopad na Kalvínův intelektuální vývoj. Tento vývoj byl pravděpodobně dlouhý, připravený v polovičním nevědomí duše předtím, než se najednou ukončil a vykrystalizoval, což je v těchto záležitostech časté.25

Takový dojem zanechávají texty, vzácné a stručné, ve kterých se Kalvín vyjádřil o své „konverzi“ k reformaci. Historici soudili, že si tyto texty protiřečí, spíše se však doplňují. Na jedné straně, v pasáži Listu Sadoletovi („Epître à Sadolet“), jasně říká, že jeho rozhodnutí předcházela dlouhá příprava: „Čím více jsem se zblízka zkoumal, tím více bylo mé svědomí sužováno pichlavými ostny; tolik, že mi nezbývala jiná úleva či pomoc, než že jsem sám sebe oklamal tím, že jsem na sebe zapomněl. Avšak protože nic lepšího se mi nenabízelo, pokračoval jsem v cestě, kterou jsem začal, když se zatím objevila zcela jiná forma doktríny, ne aby odvracela lid od křesťanské víry, ale aby tu víru přeměnila na její počáteční formu a aby ji obnovila, očištěnou od vší špíny, v její čistotě. Ale já byl uražený touto novotou, bylo mi zatěžko jí naslouchat a přiznávám, že na začátku jsem jí udatně a odvážně vzdoroval.“ Překážky, na které sám v sobě narážel, byly tehdy, říká Kalvín, rutina, která poutá lidi k myšlenkám, jež přijali, a vážnost, kterou si chtěl podržet v církvi. Svědectví je tedy formální: pomalý vývoj, zadržovaný vnitřními boji, postrkovaný nicméně vpřed vlivem nových doktrín, zejména těch, které představovaly reformaci jako návrat k prostšímu křesťanství.

Ovšem jiné Kalvínovy texty ukazují, že na konci tohoto vývoje byl rozhodující otřes. V Komentáři k žalmům („Commentaire aux Psaumes“) z roku 1557 měl napsat: „Tak jest, že jsem byl tak tvrdošíjně oddaný pověře papežství, že bylo dosti nesnadné mě vytáhnout z tohoto hlubokého bahna; náhlou konverzí (Bůh) zkrotil a vrátil k poslušnosti mé srdce…“ A jinde ještě prohlásil: „Bůh mě donutil zcela změnit směr. Jako při náhlém zasvícení blesku jsem si uvědomil, v jaké hlubině lži jsem byl ponořen…“

Je třeba z toho udělat závěr, že jeho směřování lze vysvětlit pouze jako intelektuální vývoj, jenž vyústil k ohromujícímu rozhodnutí, že, jak jsme napsali, „samotná logika ho dovedla k rozchodu s Římem“ a že „k tomu dospěl bez utrpení, jež zakoušejí ostatní myslitelé“26? O tom nejsme zcela přesvědčeni. Nezdá se, že by Kalvín zakoušel kvůli odluce od církve utrpení, které sužovalo Luthera a později Melanchthona; avšak muž, kterému unikl tento obdivuhodný výkřik: „Přináším Bohu své zničené srdce“, muž, který, uvěřiv, že objevil – aby vyřešil jediný opravdový problém, a to problém spásy – teorii predestinace, zamumlal: „Přiznávám, že tento výrok je strašný…,“ dospěl snad tento muž k herezi díky mechanickému odvozování argumentů a důkazů? Tomu nemůžeme uvěřit; ale o podstatě svého jednání ledový génius mlčel.

Klíčový moment vnitřního boje se jistě nacházel mezi podzimem 1532 a jarem 1534. V září 1532 se Kalvín usadil v Paříži v domě bohatého valonského soukeníka Etienna de la Forge, který byl v ulici Svatého Martina označen cedulí pelikána. Jeho hostitel, přesvědčený „protestant“, utrácel své jmění tak, že rozdával almužny a nechával tisknout tisíce exemplářů evangelia ve francouzštině. U něj se intelektuál přesycený knihami setkal s malou skupinkou věřících, kteří uprchli z Flander, z Německa či z Itálie: kováři, ševci, bývalými lehkými děvami, ba dokonce napravenými lupiči. Kalvín, který byl – jak sám čestně přiznává – „bojácné, slabé a malomyslné povahy“, našel v tomto prostředí statečnost prostých lidí, jež je živena velkou vírou. V tajných shromážděních se stoupenci zakázaného učení vysmívali policejnímu místodržícímu Morinovi, jeho vojákům na stráži i jeho mučení. Nepodobalo se nadšení, jež zde vládlo, tomu z počátků křesťanství, za dnů svatého Pavla?

Avšak situace se stala vážnou. Skrze výkyvy v královské politice přišla kategorická rozhodnutí. Jednoho dne bude nutné si vybrat. Jenže 1. listopadu 1533, proslovil v kostele trinitářů27 mladý, nově zvolený rektor univerzity Nikola Cop, syn královského lékaře, řeč na zahájení akademického roku. Slyšeli ji dva františkáni a okamžitě to nahlásili místodržícímu Morinovi. Tématem promluvy bylo kázání na hoře: Cop to využil jako záminku, aby předložil několik nekonformních myšlenek. Dávaje najevo velké pohrdání sofisty, kteří redukovali teologii na scholastická cvičení, stavěl k nim do protikladu určitý druh erasmismu: prohlásil Krista „jediným prostředníkem“, což ho stavělo do podezření, že nedbá na Pannu Marii a na svaté; kázal návrat k samotnému evangeliu: co dělal z tradice? Dokonce mluvil o ospravedlnění skrze víru… Nicolas Cop byl ovšem blízkým přítelem Kalvína. Povídalo se tedy – a dodnes se zdůrazňuje – že ten kousek byl redigován samotným mladým Pikardem, což nikdy nemohlo být dokázáno, ačkoli v Kalvínových papírech byl nalezen text – příprava, nebo kopie? – tohoto proslovu. Ostatně řeč obsahovala téměř doslovné pasáže z Erasmovy předmluvy k Novému zákonu a z Lutherova komentáře Matoušova evangelia. Ať už byl Kalvín odpovědný za tento projev, nebo ne, v očích policisty to bylo nepodstatné; stačilo být Copovým přítelem. Ten, o němž byla právě řeč,28 uprchl v noci do Basileje poté, co byl povolán před parlament; Kalvín byl včas varován a zachránil se. U jednoho vinaře, „bratra evangelisty“29 z předměstí, si oblékl dělnický oděv a s pytlem na zádech a krumpáčem na rameni opustil hlavní město. Několik dní na to byl Etienne de la Forge zatčen.

Byly kostky vrženy? Neuvázala tato událost mladého mistra do tábora „špatně smýšlejících“? Po několik měsíců se pod falešným jménem Charles d’Espenville zdržoval u svého přítele, Louise du Tilleta, faráře v Claix a později v Angoulême, a hltal poklady bohatě vybavené knihovny. Potom se dostal až na dvůr v Néracu, kde Markéta30 právě přijala starého Lefèvra d’Etaples, jenž, plakaje radostí po způsobu starce Simeona, prorokoval, že vidí Kalvína poslaného z nebes. Nespokojen s tím, že společenské klima v Néracu je tvořeno jedinečnou směsicí dvorského erotismu a mystické zbožnosti, a rovněž zneklidněn tím, že zaslechl, že byl udán, Kalvín se znovu vydal na cestu. Možná se v té době zúčastnil tajných shromáždění v jeskyni svatého Benedikta, kousek nad Clain, blízko Poitiers, kde byla poslední večeře slavena jako za časů prvotní církve. Během celého roku 1534 se takto bez ustání přemisťoval, jednou se vrátil do Paříže, kde potkal svou budoucí oběť – Michela Serveta,31 jindy zase pobýval v Orleánu, kde sepsal pojednání proti některým anabaptistickým tezím, jindy znovu žádal o azyl drahého du Tilleta v Angoumois.

Mezitím však v květnu udělal velké gesto, kterým vyjevil svou čestnost. Pociťoval nechuť z tohoto dvojakého života, jejž už příliš dlouho vedl, protestant v srdci, katolík podle zdání, nereálný kaplan v Noyonu, smyšlený farář v Pont-l’Evêque, respektovaný poživatel výhod, kterému kanovníci z jeho města nabídli úřad oficiála. Takže se vrátil do Noyonu, a namísto toho, aby přijal svěcení, což bylo nezbytné, pokud chtěl udělat kariéru v církvi, rezignoval na všechny svoje výsady. Toto rozhodnutí značilo rozchod s jeho minulostí, obdivuhodné odmítnutí veškerého pokrytectví. On sám se umístil do tábora odloučených, do tábora zatracených. Několik měsíců poté plakátová aféra32 rozpoutala královskou represi, a vrhla tak Kalvína na cestu exilu.

 

Zdroj: DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 422–430. Les grandes études historiques, 72.

Přeložila Kristýna Jančíková.

 

1 Petr Poustevník (Pierre l’Ermite), také nazývaný Petr z Amiens, byl francouzský mnich a kazatel, žil na přelomu 11. a 12. stol. (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

2 Le Grand Ferré či Ferret (asi 1330–1359), pikardský hrdina stoleté války (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

3 Jacques Lefèvre d’Étaples či Jacobus Faber (1450–1537), francouzský teolog a humanista (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

4 Tzv. „jacquerie“ bylo rozsáhlé povstání sedláků v severní a střední Francii v květnu a červnu roku 1358 během stoleté války; tento termín je odvozený od vlastního jména Jacques (Kuba), kterým byli posměšně označováni venkované (pozn. překl., zdroj: Wikipedia a dějepis.com).

5 Camille Desmoulins (1760–1794), francouzský právník, žurnalista a účastník Velké francouzské revoluce (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

6 Gracchus Babeuf (1760–1797), francouzský revolucionář (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

7 Nejspíš Théodore z Bèze (1519–1605), protestantský teolog (pozn. překl., zdroj datace: Wikipedia).

8 Mathurin Cordier či Corderius (asi 1479–1564), švýcarský teolog, humanista a pedagog francouzského původu (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

9 Slovo „tempête“ znamená „bouře“ (pozn. překl.).

10 Noël Béda (asi 1470–1537), francouzský teolog (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

11 Česky: chvíle hrůzy (pozn. překl.).

12 Ve chvíli, kdy přibližně v devatenáctiletý Jan Kalvín opouštěl Montaigu, přijel na místo pobledlý, silný, chudý španělský kavalír, starý třicet šest let, který před sebou strkal, na horu Svaté Jenovéfy (kopec v centru Paříže – pozn. překl.) svého osla klesajícího pod tíhou knih: byl to Ignác z Loyoly.

13 Pierre Robert Olivétan (1506–1538) (pozn. překl., zdroj: wikipedia).

14 Guillaume Cop (německy Wilhelm Kopp), narozen v 60. letech 15. století, zemřel 1532), lékař a humanista (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

15 Guillaume Budé či Budaeus (1467–1540), francouzský humanista (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

16 Philipp Melanchthon (1497–1560), německý humanista, filozof a protestantský reformátor (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

17 Nejspíš jde o humornou narážku na antickou sbírku právnických spisů „Digesta“ (řecky „Pandektai“), jež byla součástí římského občanského zákoníku (pozn. překl., zdroj informací o sbírce: Wikipedia).

18 Andrea Alciato či Andreas Alciatus (1492–1550), italský právník a latinský spisovatel, soupeř Guillama Budého (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

19 Melchior Wolmar (1497–1560), německý protestantský učenec (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

20 Pierre Danès (1497–1577), první profesor řečtiny v Královské koleji („Collège Royale“, dnešní „Collège de France“) a potom biskup v Lavaur. (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

21 François Vatable (?–1547), francouzský teolog (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

22 Slovní hříčka se slovesem „accuser“, což znamená „obviňovat“ či „obžalovat“ (pozn. překl.).

23 Martin Bucer (Butzer, 1491–1551), alsaský teolog a protestantský reformátor. (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

24 Jean Reuchlin či Johannes Reuchlin (1455–1522), německý filozof a teolog, hebraista. (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

25 Nezdá se, že by zneužívání moci a také chyby, kterých se dopouštěla církev, hrály velkou roli v Kalvínově vývoji. Nijak na to neklade důraz. Nepříjemné incidenty, které doprovázely smrt jeho otce, nanejvýš možná přispěly k tomu, že se odvrátil, ale nebyly tím nejdůležitějším. Tradiční schéma protestantské reformace vyprovokované skandály katolicismu nesedí, ať už se jedná o Kalvína, nebo o Luthera. Nicméně můžeme si myslet, že o tom přemýšlel, protože Pojednání o relikviích („Traité des reliques“) se nezdá být ovocem opožděné touhy po polemice. (Na druhou stranu tato příčina formálně zasahuje v postojích Farela.)

26 P. Jourdan.

27 Konvent trinitářů (francouzsky „Mathurins“ či „Trinitaires“) se nacházel v Pařiži od začátku 13. století až do rozpuštění řádu v roce 1790. Původně byla na místě kaple sv. Mathurina (odtud francouzský název řádu) (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

28 Nicolas Cop (pozn. překl.).

29 Slovo „evangelista“ má ve francouzštině také význam „laický kazatel“. (pozn. překl.)

30 Marguerite de Navarre (1492–1549), francouzská spisovatelka a sestra krále Františka I. (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

31 Michel Servet (1511– 1553), španělský lékař a teolog. Byl upálen v Ženevě jako kacíř, na podnět Jana Kalvína (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

32 Plakátová aféra byla zahájena tajným vyvěšením plakátů s protipapežským textem v Paříži a jiných městech, v noci ze 17. na 18. října 1534. Způsobila konec smířlivé politiky Františka I. vůči protestantům. (pozn. překl., zdroj: Wikipedia).

 

 

Následující část viz:

Jan Kalvín 2: V Ženevě hugenotů

Jan Kalvín 3: Štrasburg, Bucer a "Instituce" ve francouzštině 

Jan Kalvín 4: Autor "Instituce"

Jan Kalvín 5: Kalvinismus

Jan Kalvín 6: "Podivuhodné boje"

Jan Kalvín 7: Hranice Michaela Serveta

Jan Kalvín 8: Vítězství "Božího zástupce"